Alien's Black Hole

A máme ho tu zase, mýho oblíbenýho Michala Gondryů. Týpka co má v hlavě nejspíš něco jako továrnu na to jak z fantazie udělat realitu. Bez použítí moderních animačních 101100101 technik. Tentokrát tu máme jeho, asi nejvíc divnej film, nebo spíš, film kterej si asi natočil pro radost, aby se mohl vyřádit, Nauka o snech. Byl jednou jeden chlapec který se jmenoval Stephan Miroux, žije v Mexiku a má mrtvého tátu. Jednou mu přijde dopis od matky ať se vrátí domů, do Francie, že pro něj má kreativní práci. On je tenhle Stephan totiž moc šikovný kluk a jeho největší sen je stát se vynálezcem. Ale práce kterou mu jeho matka sehnala je v jedné malé firmě, která se zabývá tvořením nevkusných kalendářů. Stephan je z toho smutný. On totiž Stephan není úplně tak obyčejný, je zvláštní, respektive je to magor. Trpí takovou mozkovou poruchou, díky které nedokáže rozeznat realitu a sen, něco jako když je náměsíčný. Ve svých snech má vlastní televizní show, kde učí lidi vařit sny, vysvětluje co je to R.E.M. a tak podobně. Bohužel se zamiluje do svojí nové sousedky. Bohužel, protože jeho porucha mu značně všechno komplikuje. A jeho sousedka s ním proto nechce být víc než kamarádka. A z toho je Stephan smutný ještě víc. A tak dále a tak dále. Gondry se tady vyblbnul neuvěřitelným způsobem, je to natočený tak…že se v tom prostě ztrácíte spolu s hlavním hrdinou. Je to fakt moc milým způsobem ujetý. Myslim si že Gondry tady dosáhnul tvůrčího vrcholu, protože pak natočil Be Kind Rewind a to…je taky milý…ale o dost slabší. Teď točí Green Horneta…a mám takový tušení že se s tim pohřbí. Ale uvidíme.

Já vim že tenhle titulek už myslim byl u nějaký recenze na tenhle film, ale, ono je to fakt trefný. Fontána je totiž vizuální orgasmus, vypadá to jako pocta Stanleymu Kubrickovi. Srovnání s Vesmírnou odyseou neni na základně podobnosti příběhu, ale protože je to založený hlavně na vizuálních efektech. Což neznamená že se koukáte hodinu a půl na slideshow těch nejšílenějších psychadelických efektů. Příběh je moc krásnej. Je to o lásce a nesmrtelnosti no, tak to člověka dojme. Mozaika tří příběhů, první se odehrává v 15. století, druhej v 20. a třetí až v 25. Neni to vyprávěný postupně, ale příběhy se prolínaji, protože náš hrdina je prakticky jeden a ten samej člověk. A garantuju vám že scény z 25. století je to nejlepší sci-fi který jsem viděl. A že jsem jich viděl fakt tisíce. Po boku má hlavní hrdina vždycky svojí ženu. A to je na tom asi to nejoriginálnější. V patnáctým století je to jeho královna, která mu slíbila, že když najde strom života, tak spolu budou vládnout věčně. Ve dvacátým už jsou svoji ale ona umírá na rakovinu a on se snaží najít lék, a ve 25. už jí vidí jenom ve vzpomínkách. Dojemný. Nádherný. A z toho konce vám vybouchnou oční bulvy a hned potom mozek. Taky mi přijde že je v tom filmu použito jenom hodně málo počítačových animací, vypadá to na poctivou tuční práci a to se cení. Fontána…tyvole….nevim.

Michel Gondry je frajer. On si natočí duširvoucí sci-fi drama Věčný svit neposkvrněné mysli a pak si klidně jde točit jak Dave Chapelle pořádá největší hip-hop party v new yorku. Nejsem velkej fanoušek hip-hopu, ale Michel Gondry je starej jazzman, má rád massive attack…a navíc je to francouz, takže by přece nanatočil nějakou píčovinu. No nenatočil. Film Block Party je v první řadě díky hlavnímu účinkujícímu strašná prdel. Dave Chapelle je známej černej americkej komik, kterej se proslavil hlavně svýma dost drsnýma rasistickýma a politickýma vtipama který předvádí ve svojí show. A jelikož má spoustu peněz, asi i dobrý srdce a jako správnej newyorskej negr má rád hip-hop, tak se v roce 2005 rozhodl uspořádat velkou pouliční párty zcela zdarma, plnou rapujících černochů a jeho ostrých vtipů. Gondry to natočil skvěle. Dave chodí po ulici, zve lidi na párty a má při tom milion hlášek…postupně se to celý přesune do zákulisí koncertu a hip-hopový hvězdy vypráví o muzice, životě v new yorku a je to vůbec celý zajímavý. Mezitim je to vždycky proložený kouskem koncertu, takže se dá říct, že je to hudební komedie. Já (protože jsem muzikant, nebo něco takovýho) jsem hlavně čuměl jak jsou ty pokérovaný sráči, který něco říkaji do tý hopsavý muziky hudebně vzdělaný. Oni jsou fakt dobrý tyvole! Potěšilo mě že vystupoval i můj asi jedinej fakt oblíbenej hoper Mos Def, protože ten ví. Zkrátka tenhle film potěší, je to dobře zmáknutá nenáročná hovadina, která díky režii toho přiteplenýho frantíka neni vlastně vůbec hovadina. Stojí to za tu hodinu a půl času si myslim. Because it’s bigger than hip-hop!

Přemýšlely jste někdy jak by to asi vypadalo, kdyby Neurosis a Portishead jamovali? Hmmm, já taky ne, ale určitě by to znělo hodně podobně jako post-metalová suprgrupa Battle Of Mice. Spojením muzikantů kapel Neurosis, Peeping Tom, Book Of Knots, nebo Pere Ubu a andělskýho chrapláku zpěvačky z Made Out of Babies vzniklo něco, co se dá popsat jenom jako NÁDHERA! Je to asi jako kdybyste poslouchali třeba vítr. Jemnej noisovej vánek střídá výbušná vichřice a to všechno protíná jako žiletka ostrej hlásek vokalistky. Tihle lidi se dali dohromady v roce 2005 v Texasu. Neurosis a Made Out of Babies spolu byli na turné a Josh Graham s Julií Christmas si prostě řekli, že by spolu mohli něco podniknout, ještě přibrali pár kámošů z branže a Battle Of Mice byli na světě. V roce 2006 vydali zatim jediný album, pod hlavičkou Neurot Records (jak jinak). Album se jmenuje Day Of Nights a je totálně uzemňující. Nenajdete tam žádnej špatnej song. Texty jsou nápaditý, dokonce i melodie chytlavý, tracky jsou delší, ale ani trochu nudný. To je tak když se sejdou muzikanti který prostě ví. A jakkoliv nemám rád termín super kapela, tak tady to uznávám, protože je to fakt super. Album který prostě musíte slyšet než půjdete do kytek.

Jean-Michelle Basquiat. Americkej umělec s velkým U, kterej toho za svůj krátkej život dokázal fakt dost. Hrál v kapele, zkoušel herectví, režírování, ale hlavně byl malíř. Roku 1996 o něm natočil jinej americkej uznávanej malíř Julian Schnabel film. Takže snímek je pojatej celkem umělecky. Ale jen tak decentně, neni to žádná Stonevina, Lynchovina a už vůbec ne Warholovina. Snímek Basquiat je Schnabelův debut …a moc povedenej. Podíváme se Jeana-Michella pěkně od začátku do konce. Začínal jako graffiti umělec s nickem Samo. Všude po New Yorku se objevovali v osmdesátých letech různý „prorocký hesla“ a tak. Do toho doma maloval obrazy ve stylu, kterýmu se později začalo říkat neo-expresionismus. Samo byl dobrovolně dítě ulice. Matku měl sice v blázinci, ale jeho otec byl dost zazobanej bejvalej Haitskej politik. Jenže spolu nijak dobře nevycházeli a tak žil Jean v kartonový krabici ve křoví (to zní docela vtipně, ale určitě nebylo). Měl štěstí že v době kdy tvořil, pobýval v New Yorku i Andy Warhol (kterýho nepřekonatelně ztvárnil David Bowie). A tomu se jeho práce vážně líbila. Díky pár náhodám, známým a tak se za chvíli staly z Andyho a Jeana moc dobrý přátelé…navzájem si pomáhali a radili, prostě měli takovej hezky umělecko-přátelskej vztah. Ze Jeana se stala celebrita v uměleckých kruzích. Protože se nechoval jako umělec, na palici měl dredy, v ruce furt jointa a byl to prostě takovej ten bezstarostnej negr z ulice. Začalo se mu přezdívat Eddie  Murphy světa umění. Bohužel mu sláva stoupla trochu do hlavy a tak pomalu začal přicházet o všechny kamarády, do toho nemohl unést pořád ty rasistický kecy kolem, jako že špinavej negr z ulice nemůže bejt přece tak uznávanej umělec a nakonec mu umřel jeho jedinej kámo Andy Warhol… a tak do  sebe začal ládovat heroin a v roce 1988 ho našli mrtvýho na předávkování. V pouhý 28 letech. Ve filmu všechno tohle uvidíte. Kromě jeho smutnýho konce, myslim si že pan rejža nechtěl ukázat jak se z takovýho sympaťáka stala úplně vyjetá troska a tak film končí po Warholově smrti. Co se týče Jeanových hudebních a filmových aktivit. Ty si budete muset najít někde jinde…protože film se soustřeďuje hlavně na jeho výtvarnou práci. Já nejsem žádnej znalec umění, ale jeho věci mě fakt oslovili. Škoda že tyhle lidi vždycky skončí tak špatně, a nejhorší je že vlastní vinou.