No, tak ty odpolední v práci jsou docela super. Když seš pět hodin úplně sám v celý fabrice, tak se dá vymyslet spousta věcí, ha! Akorát ti do toho klidu nesmí kecat Viktor a přemlouvat tě furt dokola abys s nim jel za děvkama. Ne že by mě to nezajímalo, ale jet na takovejhle výlet se šedesátiletým nadrbaným rusem, kterej bydlí v dodávce, neni asi úplně ještě můj level. A nechce si někdo založit sludge/stoner/punk band? Strašně mi začíná scházet hraní na kytaru. Minulej tejden jsem byl na Zkoušce sirén a zase mě ten koncert úplně nabil a inspiroval.

——————————————————————————————————————————————————

Celej tejden jsem se těšil až tenhle článek napíšu. Florence i s její mašinou vydala teď nový album a tak mě napadlo, že bych ho postavil do pomyslnýho ringu s jiným albem, který letos vyšlo. Má ho na svědomí další talentovaná kráska, Lykke Li (pokusim se Lykke nenadržovat, jenom proto že jsem do ní až po uši zamilovanej).

V pravým rohu Florence a její Ceremonials a v levým Lykke Li a její Wounded Rhymes. Takže, fight!

Hned na začátek musim říct, že obě alba jsou temnější a přemýšlivější než jejich předchůdci. Ne teda že by předtim holky dělali nějakou karnevalovou, nebo pouťovou muziku.

Florence už neni taková rebelka a do punku. Ceremonials se víc dotýká tý popový stránky hudby. Dotýká, ale přesahuje. Je to celkově „větší“ a artovější album. Už sice nemá takový pecky jako Drumming Song, nebo Girl With One Eye, ale zase jako celek určitě funguje líp než Lungs. U Ceremonials jsem neměl problém se žádným songem, Lungs byla taková mozaika, kde to občas ale drhlo. Novinka je taková jedna smutná vlna plná smyčců, varhan a samozřejmě výborný rytmiky. Projela mi hlavou bez jedinýho záseku. A nechala v ní hezkej pocit. Takže i když se tomu sám divim, tak mě se tahle popovější forma Florence + The Machine líbí víc.

Lykke Li taky potemněla. Jak říká, Wounded Rhymes je  hodně osobní a od srdce. A když umělec řekně že je něco osobní a od srdce, tak to nikdy neni veselý. Lykke byla pro mě vždycky přesnej opak Florence. S elektronikou se moc nekamarádila, spíš s těma živýma nástrojema. A textu byla taky pomálu. A přesto jsem jí měl vždycky radši. A je tomu tak i teď. Lykke je totiž minimalistka. Dělá jednoduše jednoduchou hudbu. Ta holka je taky do artu, ale zatim co Florence  už je do takovýho toho artovýho artu, Lykke má pořád v srdci rokenrol. Prostě její hudbu slyšim dejchat, Florence je taková umělá. Je to asi tak: Vidíš dvě holky na baru, jedna je zrzavá, vysoká, dokonale sladěná, bohyně. Je s ní prdel, skvěle se sní kecá, ale to je všechno. A vedle ní stojí taková menší, hezká,blonďatá, tichá, normální holka, která nemusí říct ani slovo, ale ty se do ní okamžitě zamiluješ.

Takže vítězka je určena. Teď už aby přijela některá z nich k nám, co? Já bych zašel na obě.

Reklamní okénko pro metalheads: -Máme nějaký nový songy na Bandzone, tak to čekuj- Jinak se mám pěkně. Mám kocovinu, ale aspoň jsem si už koupil aparát k tý base (kterou si furt pučuju). Jo, a přestává mě bavit hudební rozhled některých „muzikantů“. Radši se k tomu ani nebudu dál vyjadřovat.

——————————————————————————————————————————————————

No Wave. Dvě slova který mi změnili svět. Tenhle z New Yorku vzešlej neuměleckej nesměr musí bejt sympatickej snad každýmu kdo je zhnusen takzvaným mainstreamem.  No Wave neni ani alternativa, No Wave jde ještě víc do hloubky, snaží se bejt syrovej a živej jak nejvíc to jde. No a hlavně je to dost recese, že. Z těch velkých „hvězd“ už dneska vídáš jenom málokoho. Naštěstí je tady ale pořád ta dračice která „byla u toho“ Lydia Lunch, která teďka se svým momentálně oblíbeným spolkem Big Sexy Noise spáchala další LP.

Lydia se ve třinácti přestěhovala do New Yorku, prakticky okamžitě pronikla do tehdejší umělecký společnosti a začala páchat No Wave bordel. Její pravý jméno je Lydia Koch. Lunch jí prej začali říkat její hladový umělecký kámoši, pro který kradla po hospodách obědy. Kdo by řekl, že z takovýho malýho spratka vyroste jedna z nejuznávanějších muzikantek světa.

Asi bych měl taky napsat něco o tom albu ne? Tak jo.

Je to super. Je to blues. Rock. Industrial. Jazz. Je tam kytara, saxofon, bicí, klávesy, basa a charismatickej vyřvanej vyhulenej a vychlastenej vokál a tak.  Lydia no. Celkovej zvuk je pořádně drrravej. Je to super.

Prostě… Poď mi vole!

Kus pořádný muziky pro pankáče co jsou trochu dál a jiné zvířata různorodé.

Takhle se to poslouchá asi nějak no…

Čtvrtek, ultramegasuper psychadelic-blues-rock-něco jam do dvou do rána a litr Tullamore Dew. Pátek, supermegaultrametalová zkouška a Tullamore Dew (mimochodem, furt sháníme toho zpěváka. Jestli máš zájem a si z okolí Budějc, tak mi sem napiš koment kurva už! Jestli brzo nebudeme mít koncert, tak mi praskne…hlava). Bože, jak já miluju ty svoje kapely! Aaaa! Jediná věc, která mi kazí radost je to, že mám skoro úplně rozmrdanej kabel od notebooku, takže si musim koupit novej. Nepříjemné.

——————————————————————————————————————————————————

Grinderman je brusič. Grinderman je kapela. Grinderman je masakr. Grinderman je a neni Nick Cave. Grinderman je úžasnej. Když jsem kdysi slyšel první album tohohle projektu, když na mě vystartoval otvírák No Pussy Blues, myslel jsem si, že se poseru. Ale teprve když dali dohromady druhou desku, tak jsem si je zamiloval.

Čili tenhle článek bude jenom o Grinderman 2.

Blues. Rock. Noise. Psychedelie. Všechno tohle je Grinderman. Neni to další projekt Nicka Cava, tohle je regulérní kapela v níž zpívá Nick Cave. Každej má svoje slovo. Každej je stejně důležitej.  A není divu. Warren Ellis (Nickův bro z Bad Seeds, multiinstrumentalista, rumcajs, možná ho někdo zná jako toho šílenýho elektrickýho houslistu z Dirty Three), Martin Casey (basa v Bad Seeds) a bubenická legenda  Jim Sclavunos (spolupracoval snad se všema důležitýma postavama No Wave scény a jede si to s Nickem taky v Bad Seeds). Cave vzal do pracek kytaru a hlavně samozřejmě zpívá.

Grinderman je nejlepší věc co Nick Cave zatim udělal, protože jeho ujetý, temný, abstraktní, prasácký texty maji konečně pořádně ujetej, abstraktní a prasáckej podklad.

A proč chci psát jenom o druhým albu? To je jednoduchý. Protože první album byli ještě hodně Bad Seeds. Ale dvojka už je čistokrevnej Ginderman. Všechny songy jsou pořádnej grind a co song to hit. Z Evil mám pořád husí kůži (Who needs the TV? You are my TV! Who needs a record player? You are my record player! Oh cling to me baby in this rented room!) a od tý doby co jsem slyšel Palaces of Montezuma, nehraju na kytaru nic jinýho (a to fakt nijak nežeru lovesongy, ale lepší text jsem asi nikdy neslyšel). Hlavní důvod, proč je ta muzika tak skvělá a živá je asi ten, že album Grinderman vzniká z megadlouhých jam seassions. Jsou to vlastně útržky z hudebního řádění těchhle borců, nad kterejma visí většinou dost úlisnej, ale výtečně promyšlenej text.

A co na závěr? Už mám objednaný tričko. Sice zase spustu peněz v hajzlu vlastně za nic, ale co se dá dělat, naprosto mě to pohltilo, jsem jejich děvka.

A taky maji super klipy. Ten k Heathen Child by měl dostat nějakou cenu za úžasnost.

Tak po super zkoušce, super koncertě Stingnoise a Divorce a super kocovině, jsem se rozhodl dát si sem twítybox, asi to bude fungovat třeba jako novinky, občas tam hodim odkaz na nějakou tu muziku, která u mě zrovna frčí a tak.

——————————————————————————————————————————————————

Tak. Myslim že tohle si nikdo nedokázal představit, ale stalo se. Lou Reed požádal o spolupráci Metallicu. New Yorskej umělec, intelektuál, prase, génius, debil a hlavně vášnivej experimentátor a inovátor požádal o práci nejbohatší lopaty z Frisca.  Co od toho čekat? No, je to tak na hraně.

Lou Reed a Metallica spolu porvý vystoupily v roce 2009. Reed pak chlapce údajně nazval „fucking cunts“ a o rok pozdějc jim zavolal že by bylo hustý, kdyby spolu jako něco něco. A myslim že to bylo nějak tak, že nějakej chytrej pán kterej řídí celou metallicu (čti manažer) něžně oznámil hochům, že už nikoho ten jejich starodávný trešmetal dneska nezajímá, možná tak pár postarších rednecků a že pokud chtějí pořád zůstat na velké scéně, tak by měli nabídku od toho pana Reeda vzít, protože dneska mezi mladými lidmi letí taková ta hipster věc a všichni si zase pouští k milování Velvet Underground. A hoši poslechli.

Tak a teď teda jaký to je. Když jsem si to pustil poprvý, chtěl jsem nafackovat Metallice za naprosto trapnou a Reedovi nádherný texty degradující hudbu ale teďka to poslouchám po třetí a přistihl jsem se že hudbu vůbec nevnímám a jsem unešenej jenom textem. A to je hlavní problém týhle nahrávky, myslim že takhle bude vypadat každá recenze. Hudba – z větší části shit, texty – kompletně brilantní. Ale přecejen se na Lulu najdou kousky muziky, který se povedli. Myslim že třeba skladba Cheat On Me je přesně to ono, přesně ten crossover mezi Metlou a Reedem. Proč takhle teda nezní celý album? Nechápu. Že by se Metla chtěla zavděčit svým bigbítovím fandům? Vždyť se rozhodli udělat album s Lou Reedem! Což znamená, že minimálně půlku fanoušků už dávno ztratili! Myslim že Reedovi fanoušci Lulu zkousnou, pravověrný metláci ale ne. A určitě se najdou i „pseoudointelektuálové“ který to budou vychvalolvat pro ten kocept.

Lulu je příběh o zneužívaný holce ze který se stane prostitutka a jejích vztazích s muži i ženami, inspirovanej hrama Earth Spirit a Pandora’s Box od Franka Wedekinda.

Mě osobně nezajímá ani že je to od Metalliky (která pro mě umřela po …and justice for all) ani že je to od Reeda (mám celkem najetý Velvety ale co pak dělal sólově skoro nevim). Zajímá mě jenom že je to hodně zajímavej, hodně dekadentní příběh podloženej sice dost tupou, ale nijak nerušící hudbou (stejně je docela zajímavý pozorovat jak se metallica boys snaží taknějak experimentovat se zvukem, ale…no…). Dokonce se nebojim říct, že tohle je první beatnický album Metalliky a zároveň první bigbítový album Lou Reeda.

A nakonec pár zajímavostí. Při ńahrávání skoro dvacetiminutovýho, skoro symfonickýho zavíráku Junior Dad se Hetfield a Hammet rozbrečeli z toho poetického textu pana Reeda (achjo, já nevim koho na tyhle historky z natáčení ještě chtěji dneska lákat, no uvidíme kolik emocionálně narušených jedinců se chytne). A pak další věc – kterou jsem zjistil já sám! – pust si song Little Dog a nastav vyvážení repráků úplně doprava. Pak z toho běhá mráz po zádech a tim pádem je to takhle puštěný asi nejlepší song na albu (hahahaha). A poslední zajímvost je, že vim že tohle bude braný jako jedno z nejhorších alb…asi tak století. Ale Alien si myslí, že je to zajímavý a – ještě jednou – neni to zásluha Metalliky.

Vim že jsem psal že Cheat On Me je asi nejpovedenější, ale nejradši mám asi Pumping Blood, myslim že je to nejsilnější track z týhle…věci.

Jojo. Jsem zpátky. Musel jsem si něco…to je jedno. Nevydržim to bez toho psaní prostě no. Budu se tady ale věnovat už výhradně jenom hudbě. A začnu hned pěkně překvapením jaxvině.

——————————————————————————————————————————————————

Pain Of Salvation jsem si všiml až když vydali Scarsick. Album který je pořád v mojí vlastní osobní Top 37. Pak jsem objevil projekt Be a Daniel Gildenlöw se v mý hlavě katapultoval mezi největší hudební genie jaký znám. Pak ale minulej rok přišla první část očekávanýho projektu Road Salt. A já se málem zblil. Těšil jsem se na to moc protože Gildenlöw pořád prohlašoval jak už je znechucenej metalem (a teď už neni sám, přidávaji se i další, konečně!) a že to chce dělat víc rokenrolově. Jo rokenrol to byl, ale příšerná nuda. Ani jeden song si nepamatuju, to album vysloveně nesnášim, je to trapárna. A tak jsem tuhle kapelu zasunul někam do díry aby si tam shnila.

Stručně řečeno, od pokračování Road Salt jsem nečekal nic, vlastně jsem ani nečekal. Ale když to přišlo a já koukal na vysoký hodnocení a výborný recenze, tak jsem si řekl, že bych to mohl teda zkusit no, i přes trauma který mi POS způsobili tim sračkoidním předchůdcem.

No, jakmile jsem slyšel první tóny „Softly She Cries“ věděl jsem, že tohle bude fungovat. A čim víc času ubíhalo a tóny se měnili a lámaly, začínal jsem v tom novým „anti-metalovým“ ksichtu týhle kapely střípky těch POS který mám rád. Album má bejt opět pocta sedmdesátkovým rocku, stejně jako první část. Jenže narozdíl od jedničky, která byla hudebně naprosto něco jinýho než co kdy POS stvořili, u dvojky už se naštěstí zase přidržujou věcí který umí nejlíp. Jednoduchých melodií s prog podkladem a posypaných trochou avantgardy a nadsázky. Takže co je na tom jako sedmdesátkovýho? Hlavně krásně nakřáplej zvuk kytar, a hammondky. Hudba je samozřejmě výborná, ale POS vždycky táhnul hlavně Gildenlöwův supercharismatickej hlas. Ten chlap se prostě krásně poslouchá.

Takže, Pain Of Salvation se vysrali na metal (ale zase tak úplně ne, tu a tam vykoukne, ale už je to jenom takový dochucovadlo a ne hlavní ingredience) a vzali si do palice že z nich budou rock’n'rollový hvědy. Sice se to povedlo až na druhej pokus, ale povedlo. Rozhodně nejlepší retro album tohodle roku. Klasickej prog-rock má konečně v dnešní době pořádný hvězdy.